Hornický spolek UD Hamr

Této dvoudenní noční akce se zúčastnili i dva nečleni. A to moje sestra Petra a můj dlouholetý kamarád Robert alias Bob alias Rubeus Hagrid. Ten zastával i funkci řidiče. A jakožto správný pirát silnic zkrátil časovou náročnost cesty na toto místo skorem na polovinu. Ještě před nájezdem na místo si musela celá banda nakoupit dostatečné zásoby pochutin a pitiva. K tomu nám dobře posloužil nonstop prodej v Děčínském Tescu. Sice tam na nás někteří koukali jak na exoty …. Taky kdo nakupuje v jednu v noci J … ale co nonstop prodej je přece furt a tak se toho musí využít.

Pak už následovala cesta nahoru za Děčín do kopců. Ještě nikdy sem to nešel pěšky a doufám, že ani nikdy nepůjdu. Stačí, že už to šel Ivan a pokaždé při jízdě autem v těchto místech tiše naříká….

Auto bylo zaparkováno na klasickém místě a v noční přírodě se razilo směr chřtán země. Ještě že cestu známe již skoro nazpaměť. Přitom jak se mě zavírali oči únavou sem mohl v klidu kráčet k díře aniž bych byl ohrožen na zdraví. Ivan tiše našlapoval jako vždy, a uši měl nastražené k zachycení i sebemenšího šelestu. Cestička nám uběhla bez nehod a tak jsme se srotili u vchodu, kde jsme na sebe začali nandávat podzemnické náčiní… to víte, až do této doby jsme byli maskování jako noční houbaři, co se jen tak procházejí lesem za účelem sběru lesních plodů. Ale popravdě nedovedu si představit, že bych to měl někomu vykládat s kamennou tváří a dělat, že tomu sám věřím J

Jeden po druhém mizel člen této noční akce v podzemí a povrch tak zůstal osamocen v nočním svitu. V podzemí se již světla rozžhnula naplno a hovor dostal takzvané „volume up“ Už nikdo z nás nebyl noční houbař, ale všichni jsme již byli zocelení montanisti, nebojící se ničeho a kráčející vstříc dobrodružství a svému osudu.

Po velice úporné a dlouhé cestě k leznému komínu se nic nekonalo. Všichni si šetřili síly na komín. Těch žebříků je požehnaně a ještě k tomu je komín v trvalé zálivce. Takže změna ze sucha k vlhku nemine nikoho…ale aspoň je to spravedlivé. Nahoře si musel Ivan, znaven lezením, dát „čoudovou“.

Skupinka se rozdělila na zkoumající (já a Ivan) a odpočívající (všichni ostatní) Po krátkém průzkumu jsme se s Ivanem vrátili do hlavní chodby k odpočívající části skupiny. Následovalo totiž plnění pupků nakoupenýma pochutinami. Ale jestli sem si myslel, jak ožijeme a plni energie vyrazíme do dobývek, tak sem se šeredně spletl. Najednou se začali rozbalovat karimatky a spacáky s dekama. No ano čtete dobře J jezdíme si pod zem i odpočinout spánkem. A musím tedy říci, že takových lidí moc není, co si na férovku vybalí spacáky dole v dole a dají se do spánku. Ještě před všeobecným klidem se rozebíralo kde co, a z tohoto hovoru vznikl i název této akce. Jak se tak zhaslo veškeré světlo a v černočerné tmě byla slyšet jen kapající voda, sem si vzpomněl na onen film Descent J a jelikož film znali všichni přítomní, tak se tato zmínka rozvinula ve strašidelnou debatu a následný strach některých přítomných. Nu abych se jich ale zastal, tak opravdu to bylo strašidelné a kdo viděl film a zná podzemí, dokáže si to jisto jistě sám představit. Spánek však nebyl moc vydatný… zima, vlhko a vlnité plechy nejsou ideální místo pro spánek a tak se někteří z nás probudili již po hodině, zimou. Já samozřejmě taky a ještě k tomu rozlámanej jak kdybych spal v lámacím kole. (ona děsivá mučící pomůcka středověku) Nastal problém co s tím … No já s Ivanem jsme to řešili jednoduše, šlo se na dobývky, kutat šutry. A jak se člověk začal hejbat, tak se vracelo i teplo do celého těla. Únava lehce opadala a nálada se vracela do kladných hodnot. No šutrů byly zase jako vždy plné batohy a vidina zpáteční cesty …. no velice ukrutná J

Po nějaké době nás dostihla druhá část skupiny, která též se probudící chladem, se jala svá těla zahřívat pohybem. Během průzkumu, kdy sem s Ivanem slezl jeden zával, jsme objevili pár vozů a nové chodby.

Čas pokročil již do ranních hodin, a tak se celé stádečko montanistů dalo na cestu zpět ke komínu. No nahoru stoupat s prázdným báglem je samo o sobě dosti vyčerpávající, natož pak s báglem obsahujícím desítky kilogramů fluoritů lézt dolu. Sodoma gomora. Ale jelikož nejsme žádná béčka, tak se cestou dolu nikomu nic nestalo a ani nikomu nic neupadlo. Jakéž to bylo šťastné shledání dole pod žebříky, když sem zjistil, že i moje sestra vše zvládla, a nebudu tudíž muset mamině vysvětlovat, kde že to je pochována její dcera J Je zajímavé, jak cesty zpět utíkají naprosto jinak než cesty tam. S plně naloženým batohem a unaveným ksichtem jsem si potichu žbrblal, jak to že se ta chodba protáhla snad na dvojnásobnou délku a místo 2km už sem ušel aspoň 4 J A pak nastalo zděšení, v dálce bylo vidět nějaké silné světlo. Což o to setkat se s jinou skupinou tu není problém, ale setkat se s ní v té úzké zabahněné části by byl děs. Nu ale světlo se nehýbalo a bylo pořád v hrozné dálce, jen se pomaličku zvětšovalo, až nám došlo, že je to otvor ven na povrch. Nikoho nenapadlo juknout se na hodinky a zjistit tak, že je již ráno v plném proudu.

Stejně jako jsme se soukali v noci po jednom dolu, tak jsme se teď pro změnu soukali po jednom nahoru. A ten slastný pocit…už žádné vláčení těžkých batožin, už žádné brodění hlubokou vodou, už žádná černočerná tma…..už žádný Descent…..