Jdi na obsah Jdi na menu
 


Expedice Černobyl 2016

11. 6. 2016

Jak vůbec k této akci, přesněji naší zatím největší akci, došlo? O Černobylu jsme se již bavili jako o cíli možné expedice v roce 2015 (do té doby alespoň já osobně sem již o tomto místě uvažoval nesčetněkrát) Jenže situace na Ukrajině byla v roce 2015 značně nejistá a nebylo sto odhadnout, zda se konflikt rozšíří po celé zemi nebo nikoliv. Proto byl rok 2015 nakonec zavrhnut a bylo to přesunuto na rok 2016. Někteří z členů a příznivců (hm to byla vlastně jen jedna se zájmem) asi předpokládali, že to v roce 2016 tzv. vyšumí a oni nebudou muset hledat výmluvy, proč že to vlastně nemůžou :) Jak se blížil rok 2016, tak jsem začal hledat možnosti, jak se tam oficiálně dostat. Našel jsem jednu cestovní agenturu (nebudu prozrazovat, že to byl Balkanněco něco) a tu kontaktoval. Odpovědí mě bylo, že termíny na rok 2016 ještě nejsou a až budou ozvou se. No rok 2016 byl již ve svém druhém měsíci a agentura se neozývala. Tak dlouho jsem je bombardoval, až jsem od paní majitelky zjistil, že zavřela krám..... Tak na rychlo začalo hledání jiných možností. Nakonec jsem zakotvil u ChernobylWellcomu (dále jen Well). Mimo jiné proto, že i přesto, že jde o Ukrajinskou agenturu oprávněnou prodávat povolenky, tak komunikovali ve slovenštině... což je pro mě to samé, jako by komunikovali česky. Mimo to paní Soňa byla velice ochotná a komunikace a vyjednávání s ní byla velmi příjemná. Když jsem dal do kupy základní podklady, začalo zjišťování cesty a její ceny. V tom nám nahráli do karet přímo Ukrajinské Železnice. Firma totiž ve spolupráci s ČD obnovila přímý vůz z Prahy do Kyjeva. No tak to byla další starost vyřešena a nastala ta hlavní... zajistit kdo ze spolku pojede. Ze začátku to bylo v pohodě..... skoro každý měl zájem a ještě kamarády, kteří chtějí také. Byl sem v klidu a začalo se jednat o termínu. V tom byl problém hlavně u Petra, který má mnoho aktivit a času málo :) Proto sem mu to hodil na bedra a řekl.... „ furt nemůžeš ten a ten termín, tak nějakej navrhni“ ….. Mezitím se naše kamarádka Lara, která 100% chtěla jet začala vymlouvat, že tam zuří válka a že nás zabijou na orgány a že nepojede.... říkám si „ok, na jednom člověku to nestojí“ Ale za pár dní Lara otočila, že pojede.. když její kamarádka může jet na tři dovolené, tak ona může do Černobylu. S Petrem jsme se nad tím pousmáli a dál se čekal na termín. Mezitím se Jirka vyjádřil, že nepojede a Tomáš vypadal velmi nejistě. Do toho Lara opět otočila a že nepojede.... Sestřenka Míša.... v to sem také moc nevěřil... přeci jen letět kvůli tomu z Islandu …. Vlastně mě polilo horko, abychom se vůbec dali do kupy v počtu, který bude finančně únosný. Tudíž jsem nelenil a vytvořil plakátek a dal ho na naše stránky a na náš FB profil a říkal si, že snad se mě podaří pár lidí sehnat. Zde nastalo největší překvapení, když do dvou týdnů byla všechna možná volná místa pryč a já musel začít další lidi odmítat. První se ozval Petr J. se svou partou z Budějic. Pak dodal náš Petr z avizovaného počtu 5 lidí jednoho :D Pak se ozvala naše sousedka Míla z Hamru, že by chtěla jet s manželem a zda je to možné, když sem ji uklidnil, že pár volných míst je, tak jsem slyšel v telefonu ránu.... nejdříve sem myslel, že znova odstřelili věž v Hamru na jámě 3... ale ne byl to jen kámen, co ji spadl ze srdce. (tento zvuk jsem u ni zaslechl během expedice ještě jednou :D) Poté se ozval Milan N., správný to chlapík a náš nejstarší člen expedice. Předposlední byla Verča s Martinem a poslední jeden maník s přítelkyní. Ten to nakonec odpískal, že se „mladý“ nechce, že se bojí. Takže finální počet 18 lidí jsem nechal a poslední dvě místa již nikomu znova nenabízel. Parta se začala formovat a já dával do kupy finální program a byl v relativním klidu. Dohodlo se první setkání účastníků a to v Praze v rámci společného nákupu jízdenek a lůžek. Já v tu dobu měl již zařízenou OSŽD jízdenku a tak byl s Janou první cestovatel tzv. „on board“ Dva dny před plánovaným srazem v Praze, se mě Soňa z Wellu ozvala, že má dva Čechy, kteří chtějí do Černobylu, ale nemá pro ně povolenky a nebude mít prý možnost je sehnat. A zda bych je mohl vzít jako 19. a 20. člena. A poslala mě rovnou kontakt na pana Ondru. Tak jsem Ondru ihned mejlem kontaktoval, abych zjistil co je to zač :) No a den před nákupem jízdenek jsme se telefonicky kontaktovali a slovo dalo slovo... „máte jeden den na to se rozmyslet a pokud budete chtít jet, tak zítra se kupují jízdenky, takže v Praze...“ Klaplo to a Ondra dorazil (Tomáše měl někde kdesi v cizině) Počet členů expedice tak skončil na čísle 20. Sraz v Praze byl u mezinárodních pokladen. Z počátku jsem měl strach jak se budeme hledat, ale bylo to v pohodě a čím více se skupina rozrůstala, tím spíše ji nacházeli ostatní přicházející. Vybral jsem peníze na jízdenky a na lůžka a celá grupa jsme šli k jedné z přepážek. Paní si myslela, že jde asi o přepadení, ale nakonec se uklidnila a vyslechla si co potřebujeme. Chvilku se hledalo a pátralo a kombinovalo až se nakonec zjistilo, že zpáteční lůžka se dají koupit 30 dní před odjezdem. No a my měli ještě více jak 50 dní. Tak koupíme zpáteční jízdenky a lůžka tam a zpáteční lůžka pak koupí někdo ze skupiny. Nebyl v tom problém. Paní pokladní začala počítat a zadávat věci do počítače. Pak ji napadlo jak budeme platit. Když jsme odvětili, že penězma v hotovosti, zhrozila se, jestli si vůbec uvědomujeme kolik to bude stát. Sborové „ano“ ji opět uklidnilo. Pro jistotu to ale nejdříve spočetla bokem na papírek a ten nám ukázala, jestli tolik opravdu máme. „ano máme, každý cestou maloval určené bankovky“ ji moc neuklidnilo... ale začala to finálně dávat do počítače. Při zádrhelu rozdělení výpravy na pány a dámy kvůli lůžku to paní pokladní vyřešila ve finále velmi šalamounsky a udělala ze všech pány a že se určitě pak dohodneme mezi sebou kdo s kým :D Při placení nastala temná hodinka pro místní UV lampičku, která musela osvěcovat námi dodané „malované“ bankovky. Ale paní pokladní spadl kámen ze srdce... vše bylo pravé a měla tržbu na týden dopředu :) Štos jízdenek, lůžek a sčítacích lístků jsem dostal úhledně roztříděn, zagumičkován a v obálce ČD a tak se mohlo vyrazit na expediční informační schůzku do hospody. Já ještě valil do směnárny vykoupit všechny mnou rezervované hřivny. V hospodě se rozjelo kolo objednávek piv a limonád a jídel a mezitím se mohlo volně diskutovat. Byl sem pověřen přítomnou skupinou k zjištění možnosti dokoupit si exkurzi do elektrárny. Což by vzhledem k tomu, že jsme jeli na povolenky soukromé a nikoliv zájezdové, neměl být problém. Tento typ povolenek jako jediný tuto možnost nabízí. Během sezení jsme se tak trochu oťukali a dopředu to vypadalo, že jako celek si sedneme. Nikdo nevypadal jako problémista a nervista. Nakonec byl ještě Ondra pověřen nákupem zpátečních lůžek a sraz se ukončil. Mě, Petra a Tomáše vzali domu autem Míla a Dušan. Dušan jako navigátor a Míla řidička. Cesta se nesla ve veselém duchu a než sem se nadál byl sem doma. Bylo nás 20 lidí „on board“ a začalo to období, které zná asi každý, kdo se někam těší. Čas před expedicí se vlekl příšerně pomalu. Podařilo se zajistit povolenku do elektrárny, kdy i přímo ve Wellu byli rádi, protože je to prý poslední dobou s povolenkami špatné. Program byl tedy finální, seznam účastníků také a už se čekalo jen na ten náš den 23.5. 2016, kdy byl ve večerních hodinách sraz na nádraží. V mezičase došlo na výročí 30 let od havárie a v tu dobu se samozřejmě začalo hlásit na expedici další množství lidí. Jako by tam nebylo jasně napsáno, že expedice je pro nové zájemce již uzavřena a kapacita naplněna :) My v Černobylu sice nebyli přesně na výročí (ani by nebylo možno), ale měli jsme to kulatě 30 let a 30 dní po. Expedice pro mě a Janu oficiálně začala dne 23.5.2016 v 17:52, kdy jsme nastoupili do osobáčku směrem do Děčína. Měli jsme zakoupené místenky a první třídu de EC, ale již při odjezdu z domova mu narůstalo neustálé zpoždění. V České Lípě přistoupil Tomáš a spustila se neskutečná průtrž mračen. Vypadalo to jako pohroma. V Děčíně jsem šel do ČD centra zjistit skutečné zpoždění EC, protože na tabuli měli psáno včas, což z dostupných informací byl nesmysl. Halou protékal potok ve směru od města na první nástupiště. Fakt šílený liják. Z důvodu nejasných informací o našem EC jsme se rozhodli jet rychlíkem a nenechávat nic náhodě. Sice vím, že skupina je solidární a beze mne by nikam neodjela... tak moc mě mají rádi... ale i tak. Sbohem EC, sbohem místenky, sbohem večeře v jídeláku..... Jediné co nám zůstalo byla první třída. Cestou jsme se dozvěděli, že všechny podchody v nácestných stanicích jsou uzavřeny z důvodu zatopení a .lidé museli chodit přes koleje. No aspoň víte, že to byl opravdu liják jak …. Kluci z Budějic zase pro změnu posílali fotky, jak je všude bílo... sice ne od sněhu, ale od krup a to také stačí :) Vypadalo to jak jarní sněhová vánička.... Do Prahy jsem přijeli celkem včas. Mysleli jsme, že dáme bagáž do úschovny, ale ceny nebyli zrovna přívětivé a tak sme šli s věcmi k pokladnám a pomalu se formovali. Ondra dodal zpáteční lůžka.... a ouha.. na nich jiný čas než udává jízdní řád ČD a ještě jeden lístek po 6 lidech :-O Tak se šlo řešit k pokladnám... paní nás odbyla, že to tak vydal počítač a je to tak správně.... No nic tak budeme to řešit až cestou nazpátek. (také se řešilo a celkem jsme se zapotili) Za zbylé peníze se šlo koupit něco do vlaku a hurá na nástupiště k vlaku. A další zádrhel... chyběli nám členové.... asi poslední pivo? Volal sem Ondru kde jsou, že jdeme k vlaku. Nakonec nás doběhli a my tak k vlaku dorazili všichni pohromadě. Najít náš vagon nebyl problém, protože poznat jediný ukrajinský modrý lůžkový vůz by zvládlo i malé dítě. Zde nastal zádrhel a já komunikoval česko, německo anglicky. Náš Ukrajinský vozový průvodce s průvodkyní také koukali co se děje... 20 lidí naráz to tu nebylo :) Ale to by bylo aby nebylo a všichni jsme se rozlezli podle lístků do svých kupé po třech. A je to tu, cesta na expedici je tu. Všichni jsme ve vlaku a nasává ten druhý časový zlom. Tak jak se čas před expedicí neskutečně vleče.. zde nastává druhý extrém. Čas strašně rychle utíká. Až moc rychle :( Následoval seznamovací večírek, kdy kolovalo všechno možné... od klobás, po různé druhy alkoholu a navrch Tatranský čaj. Zábava byla skvělá a cesta ubíhala. Než se člověk nadál bylo tu Slovensko a koukání na Tatry. První velká zastávka byla v Košicích, kde se nakoupilo něco málo zásob a došlo se na pivko. Pak cesta v závěsu na osobáku do Čierné nad Tisou a hurá na Ukrajinu. Někdo byl překvapen celní kontrolou prováděnou Ukrajinskou stranou, nicméně jsem poukázal na to, že toto nic není a ať se těší na zpáteční cestu, kdy toto budou dělat Slováci (a měl sem pravdu.... to byla teprve kontrola) Ještě na Slovensku jsem volal naší delegátce Míše(dále Míma) , kde že je, protože dle paní Soni jsme se měli setkat v Košicích. A byla tam.. jen vagon před námi. Sejdeme se tedy v Chopu, aź nám dají pasy. V Chopu následoval převaz podvozků na širokorozchodné a předělání spřáhel na samospřáhla. Nuže z pobytu v Chopu nám volna, kdy jsme mohli opustit vagon , zbylo asi 15 minut. Využito k seznámení se z delegátkou a Tomáš A. Toho využil k rychlému nákupu Ukrajinské SIMkarty. Připojili nás na vlak, kterej nebyl dlouhej jak tejden před výplatou... ale ještě 4 x tak delší. Tak dlouhej osobní vlak jsem nikdy neviděl na vlastní oči. Denní program spočíval v debatách a focení. Popíjení všeho možného. Jídla a někdo též v brouzdání po netu a házení prvních fotek na net. Přiblížil se večer a večerní program. Ve kterém bylo upuštěno od nadměrného pití alkoholu. Do Zóny musí člověk vstupovat střízlivý a na to nás Míma velmi důrazně upozornila. Našemu vozovému průvodci jsem našim jménem předal pár lahví alkoholu a pivo. Dozvěděl jsem se tak, že má další bratry, kteří žijí v Česku. Noční zastávka ve Lvově a pauza.. hurá se rozpohybovat a pokecat. Pár fotek a čekání na bábušky s pirožkami. Nakonec se jedna ukázala... ale těsně před odjezdem vlaku. No podařilo se a byl sem majitelem (hrdým) tří teplých voňavých pirožků. Ve finále vlastně jen jednoho. Jana s Míšou mě dva snědly. Ráno jsem vstal trošku dříve a šel budit ostatní, protože za hodinku následovala cílová stanice Kyjev. Někdo již vzhůru byl, někoho sem musel budit. Ještě ve vlaku jsme se převlékli do oblečení určeného do Zóny, protože pak již neměl být čas na převlékání. A je to tu Kyjev. Ohromné nádraží plné lidí. Nádhera. Přímo na nádraží je i železniční muzeum. Rychle však před nádraží ke KFC, kde máme být vyzvednuti mikrobusy z Wellu. Nákupy a záchody a pár fotek. Po asi 30 minutách dorazili dvě auta s logem Wellu a tak se grupa hnula od KFC směrem k parkovišti. Já zaplatil za naši tour a byl jsem rád, že již nemám tolik peněz u sebe. U nás ve velkém mirkobusu bylo 18 lidí + řidič a Mima. Ve druhém byla Tania a Ondra s Tomášem P. Cesta z Kyjeva do zóny měl jednu zastávku na benzínce.... nákup jídla a první z mnoha čekání na zatoulaného člena výpravy. Jeden puntík pro Janu :D ale i poslední. Dalších mnoho posbírala až naše Míša. Zvolání u míst a aut „Míša už je tu?“ se stalo velmi rychle rutinou. Z Kyjeva cesta trvala lehce přes hodinku. V autě byl puštěný dokument, dostali jsem i Chernobyl News a zábava. .a komunikace byla výtečná. Příjezd na Checkpoint.... vstupní bod do Zóny a první kontroly pasů a ksichtů. Jsme v Zóně... je to tu. Jsme již definitivně zde. Jsme v té lehčí zóně 30+. Ale je to realita. Expedice je na místě svého určení. Povedlo se a jsem rád, za sebe (nezklamal jsem) a za všechny ostatní, jelikož se na to těšili. První instrukce k podpisu a cesta do Černobylu na hotel s jednou zastávkou. Bylo to u památníku z druhé světové války. Kousek za památníkem bylo pár stavení. Dostavila se ta atmosféra.... lehké postapokaliptické prostředí. Návštěva opuštěného vesnického krámku, ve kterém toho moc nezůstalo a poté návštěva malého loveckého zámečku z dob carského Ruska, kteří soudruzi předělali na místní kulturní dům. Nádherná stavba a hezký sál. I přes svou opuštěnost a chátrání na nás zapůsobil. Musíme však zpět k autu a zabrat místa ne hotelu (haha – zúčastnění chápou :D) Dozvěděli jsme se, že elektrárnu máme dneska a to hnedka po obědě. V Černobylu jsem si dali věci na jeden pokoj, že pak večer si je dáme na své pokoje. Celkem příjemný hotel. Sprcha na pokoji. Hezké. (Haha – viz výše) Oběd byl vynikající. Předkrm, k pití pravá ovocná šťáva, minerálka a pak hlavní chod. Boršč (velmi zahřál – jako by to bylo třeba) a maso ve vajíčku s bramborem. A hurá do elektrárny. Cestou informace o zvířatech žijících v zóně a o úspěších v rozmnožování se koní Převalského. A checkpoint do zóny 10+. Nejpřísnější zóna, kde nikdo nesmí bydlet. Příjezd k elektrárně a poučení o tom, co se smí a nesmí fotit. Přišel si nás vyzvednout pan Stanislav a tím pro nás začala prohlídka elektrárny. Průchod přes první vojenskou kontrolu (mírná) k druhé (ta už byla ostrá) muselo se jít přes detektory a voják si nás velice přísně kontroloval podle fotek v pasu. Skupina se na chvilku rozdělila na dvě části. Já se stihl během té chvíle rozdělení dozvědět, že jsem povolení dostali jako studenti technických oborů :) První skupina se mezitím stihla převléknout do bílého plášťového oděvu s bílou čepičkou na hlavě (buch sousedko Mílo :D ) a návleky na boty. Exkurze byla v budovách 1. a 2. bloku, návštěva velínu druhého reaktoru. Focení a informace o typu a principu funkčnosti těchto typů reaktorů. Zde jsem zjistil, že na jednu směnu na jeden reaktor bylo ve velíně 5 inženýrů (z toho jeden hlavní) a 250 lidí. Nyní zde sedí inženýr jeden + kolik lidí dalších na směnu to nevím..ale něco málo jich tam bylo :) Dále se šlo směrem k budově 3. a 4. bloku. Zde je památník pana Valerije Chodemčuka, jehož tělo se nikdy nenašlo (buď se vypařilo, nebo skončilo v množství sutin) Toto místo je cca 100m od havarovaného reaktoru 4 bloku a radiace zde byla trošičku zvýšená. Cesta zpět přes kontroly a prohlídka zvenčí + návštěva modelu reaktoru. Nejdříve se šlo tedy do místnosti, kde byl kompletní model 4. reaktoru, velmi detailní a s poznamenáním všech věcí. Dokument a povídání o Nové arše. (nový sarkofág se jmenuje Nová archa a společnost stavějící ho Novarka) Venku jsme šli ke staveništi u 3. a 4. bloku. Nový sarkofág je gigantická stavba, to se musí nechat. Nicméně jsem rád, že ještě není zhotoven a my mohly vidět budovu 3. a 4. bloku tak jak je... a jak ji zná z fotek a videí asi každý. Skupinové foto před budovou. Měření radiace a tím skončila naše prohlídka elektrárny. Během ní jsme nachodili prý 7 km. Ani se to nezdálo.. i čas plynul strašně rychle. Sbohem elektrárno (to jsme ještě nevěděli, že ji zítra uvidíme znovu z blízka) Cesta z elektrárny vedla přes školku na radar Duga. Opět další checkopint – areál je pořád hlídán. Pokud někdo z Vás viděl Dugu na obrázcích či videu, tak víte, že je veliká. Nicméně s realitou se to nedá srovnávat a je něco naprosto nepředstavitelného. Vidět to v reálu je tedy úplně něco jiného než to vidět na obrázku. Prohlídka technického zázemí a řídící místnosti s nákresy a daty všech v té době známých balistických střel. Následovala návštěva přilehlého městečka. Ano sloužila zde pouze prověřená vojenská elita a měli vlastní městečko s vybavením, protože žili vlastně v izolaci. Oficiálně bylo v pozdější době v upomínku vyklizení toto městečko bezejména (oficiálně to byl pionýrský tábor) pojmenováno.....a to Černobyl 2. Některé paneláky jsou již v celkem špatném stavu a teče do nich voda, jiné jsou zase naprosto suché a ještě pořád celkem pěkné. Našli jsme tu dvě piána... kupodivu byla ještě obě +/- trošičku funkční. Na prohlídku místního kina nebyl čas. Spěchalo se do krámu na nákup a na večeři. Jídlo opět velmi chutné a v množství velmi velkém. Bylo nám i oznámeno, že z našeho hotelu jaksi nic nebude, ale že nemáme býti smutní, že budeme na „stalkerské“ ubytovně, která se nezamyká a nemá tak přísný režim. Pro vysvětlenou v zóně platí stanné právo, zákaz vycházení po 22 hodině (pokud vás milice chytí, tak 3 dny vězení) a alkohol se může prodávat jen mezi 19.-21. hodinou. Zákaz vycházení platí mimo jiné i kvůli vlčím smečkám – vlkům se zde velmi daří.Po příchodu na ubytovnu v části skupiny zavládlo zděšení. Budova zatuchlá jako budovy u Dugy. Kde co nefungovalo. Skříňky naprosto fušersky opravované, někde ani to ne. Záchody..... no prkénka nedržela. A nejvíce lidem vadilo to, že není teplá voda, a spíše než to, tak to, že se nikdo za to nepřišel ani omluvit. Mě osobně ani jedno z toho nevadilo, protože kdož spíme v podzemí, tak takovéto podmínky nás nijak neodradí. Večer byl v kuchyňce mejdan, který vedl Bohouš se svojí one man show. Sranda neskutečná a spát se šlo velmi pozdě. Ranní snídaně.... opět velmi dobrá a vydatná. Věci sme si dali zase na jeden z pokojů a hurá do terénu. Čekala nás Pripyať. Opět checkpointy s dozimetrickou kontrolou. První kroky vedly na 16. patrový panelák, kde ze střechy je vidět krásně město, Duga a elektrárna. Malý rozchod a prolézání bytů. Velmi mě překvapilo, jak moc jsou některé byty a vybavení zachovalé. V přízemí paneláku byla knihovna se spoustou knížek. Mnoho jich bylo v dosti slušném stavu. Bazén, který byl v provozu až do roku 1998 je již dosti zpustlý ale budova je to pěkná a patří k těm „must see“ návštěvám :) Zde se nám ztratila část skupiny.... zalezli někam pod bazén a když se vrátili... my už byli všichni pryč :D Tak nás šli hledat ne checkpoint...tam nic... My zatím šli do školy. Vlastně ani dodnes nevím, jak nás vlastně nakonec našli. Škola je veliká budova. Jedná se o základní školu. Na její průzkum byl dán nějaký časový limit, ale popravdě za tu dobu jsem stihl fofrem prolézt tak lehce přes polovinu budovy. Některé třídy úplně vybrakované, jiné celkem zachované. K zajímavým místům patří učebna fyziky, učebna biologie a hala plná plynových masek. Po škole nás čekal stadion, lunapark (ano ten s tím slavným kolem a autodromem) – zde sem našel první várku hřibovitých hub, kulturní dům energetik, hotel Polesí, koncertní síň, kino Prometheus a kavárna. Kavárna je u jezera a byla to nejluxusnější kavárna v Pripyati. Měla v té době již nápojové automaty!!! Terásku s výhledem na jezero a malé přístaviště. Hausbót byl již odnesen vodou a byl nakloněný u břehu několik set metrů od nás. Továrna Jupiter.... místo opředené tajemstvím a legendami. Oficiálně výrobna hlav do magnetofonů. Ale již podle toho, jak byla v době provozu hlídaná a zabezpečená..... Prý tedy ve finále skutečné produkty továrny sloužili do odpalovacích zařízení nukleárních zbraní. Jsou zde i tajemné podzemní prostory, plné nebezpečných věcí a chemikálií. Ale my měli čas projít sotva dvě haly. Protože továrna je obrovská a i ty haly jsou gigantické. S Petrem jsem našel hřbitova autobusů a pak se nám podařilo (i Tomášovi) najít hornické sebezáchranné přístroje. Což je velká záhada. Proč tu bylo mnoho použitých sebezáchranných přístrojů? Co se tu dělo. Co tu dělali Ti, kteří si je sem dopravili? To je jedna z mnoha dalších záhad a obávám se, že nikdy nedostanu odpověď. Policejní stanice a hurá k autu. Čekal nás oběd. Překvapení.. jedeme na oběd do elektrárny. Velmi příjemné překvapení. Co se týče jídelny, jde o velmi prostornou budovu, pracující na principu klasické jídelny. No co se týče jídla, tak tácy menší než to co si na ně máte naskládat. Zase opět kupy jídla, velmi dobrého jídla a pití. Po jídle bojový úkol.... vyplnit dotazníky :) Po obědě cesta k chladícím věžím nedostavěného 5. a 6. bloku. Sem si vlci tahají kořist a tak je tu spousta zvířecích kostí. Nějaký vtipálek udělal malou hromadu kostí a dal na ní ještě přilbu a tak to vypadá jak sežraný dělník :D Ve věži se nachází jedno nádherné grafity (legální) věnované prvnímu fotografu Černobylské havárie panu Igoru Kostinovi, který zemřel 9.6.2015 při autonehodě. Z věží cesta na hřbitov techniky. Kdo ho zná ještě z dokumentů a fotek, jako ohromné pole plné techniky, tak bude zklamán, protože většina techniky je již rozřezaná a pohřbená. Než se kdo nadál, naše dva dny v zóně skončili a už nás čeká jen cesta domu. Cesta do Kyjeva byla ve polo spacím režimu, na mnoho z nás padla únava na mnoho z nás i smutek. Na mě i strach, protože sem si ráno nekontroloval lístky a hlavně strach z řešení nesouladu mezi lůžkem a jízdním řádem z Idosu. Silnice v Kyjevě byli natřískané auty. Pozdně odpolední provoz byl velmi silný. Ale nám o čas nešlo, času sme měli více než dost. U nádraží nebylo ani kde zaparkovat, tak následovalo rychlé vylodění a rozloučení s řidiči a delegáty a u nás hlavně s Mimou. Malá skupinka se nás u KFC oddělila s šlo se řešit časový nesoulad. Mezinárodní cedule – v azbuce. Mezinárodní pokladna – anglicky nikdo nemluví. Oficiální informace – nikdo anglicky nemluví. Nakonec Martin zaplatil internetovou kavárnu a šlo se hledat. Idos: odjezd ve 21:10 . Lůžkový lístek: odjezd ve 23:.... ? Nakonec sme vytiskli spojení i ze stránek Ukrajinských železnic a hurá na peron k nějakému dálkovému vlaku za průvodčíma. Hurá mluvili anglicky. Nakonec zjištěno toto: předtím opravdu odjížděl náš vagon po 21 hodině a pak čekal ve Lvově skoro 4 hodiny na přepojení na jiný vlak, který je však taky z Kyjeva. Proto došlo k úpravě a tento vagon odjíždí až po 23 hodině na onom vlaku rovnou :) jednoduché... jen to jaksi v ČR nikdo nezaregistroval. Cestou jsme ještě stihli zjistit, že v hale je hotel a je možnost e tam vysprchovat. Takže mise úspěšná. Venku se stihla skupina zatím přesunout od KFC do haly. Místo tedy bylo určeno u laviček u restaurace a zároveň i dveřím do onoho hotelu. Po skupinkách sme se šli osprchovat a a zároveň byl rozchod. Určil se čas, kdy se všichni na tomto místě opět sejdeme a půjdeme do vlaku. Někteří z nás šli do restaurace na na jídlo a na pivko, někteří šli nakupovat do supermarketu. Nástupiště sme našli rychle a už jen čekali, než nám přijede náš vlak. Průvodce a průvodkyně našeho vozu byl někdo jiný. Ten náš původní odjížděl den předtím. Nalodění proběhlo v pořádku. Ani se moc večer neřádilo, každý byl unavený a možná i trochu smutný, že to již končí. Druhý den nás čekala první přestávka ve Lvově. Stihlo se nakoupit pochutiny a suvenýry a hurá směr Chop. Převaz podvozků byl velmi rychlý, ale neměli jsme pasy a tak jsme nemohli z vozu ven. Jeden z Ukrajinský celníků nám řekl, že můžeme jít k otevřeným dveřím na vzduch..ale vozová průvodkyně to striktně zamítla.... Nakonec nám celník otevřel aspoň na opačné straně vozu zadní průchodky a mohli jsme se po skupinách střídat u čerstvého vzduchu. Po přivěšení na osobák do Čierne nad Tisou a odjezdu nás čekala celní prohlídka od Slovenských celníků.... Přesně jak sem říkal při cestě tam, tato prohlídka bude mnohem větší než při cestě ze Slovenska. Ale chvilkama to bylo až absurdní :) ale je to vstup do Schengenu tak se nedá svítit. V Čierne n.T. Byla chvilka, kdy nás přepřahali na osobák do Košic. Chvilka na čerstvém vzduchu a pak i klid na lůžku a příprava na večerní zastávku v Košicích, kde nás mimo jiné čekal můj kamarád Majo. Ten nás vzal do místní hospody, která má vlastní pivovarnu a tudíž výběr z několika speciálních piv. Pivo dobré, jídlo dobré.... jen toho času bylo celkem málo. Rychle ještě nákup v krámě a pak do vlaku. Nakoupeno něco málo na večerní rozlučku, protože ráno již byla Praha a definitivní konec expedice. Rozlučovací popíjení a pojídání bylo vynikající.. jen se nás zase až tolik nesešlo. Hodně lidí už spalo. Bylo my krásně a smutno zároveň. Snad se sejdeme v co největším původním počtu i příští rok na plánované expedici Černobyl 2017. Díky přátelé za hezký týden. Pěkné chvíle, které jsme společně prožili zůstanou v mém srdci napořád. Martin

 

P.S. fotogalerie se teprve připravuje

 

Náhledy fotografií ze složky Černobyl 2016

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář